|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Stráž obrany státu
Československá republika již od svého vzniku řešila systém ochrany státní hranice. Hranice předválečné republiky střežil ozbrojený sbor ministerstva financí - „finanční stráž“ (ve dvacátých letech se jmenoval „pohraniční finanční stráž“). Sbor finanční stráže svou početností a určením, plynoucím z podřízenosti ministerstvu financí, postačoval kontrole hranice z hlediska celního. Nikoliv však již z hlediska bezpečnostního. V případě válečného konfliktu mohla být finanční stráž využita maximálně k provizornímu uzavření hraničních přechodů, nebo hlavních cest přes hranici a jejich udržení do doby příchodu armády. Účinný, i když z daleka ne ideální, systém ochrany státní hranice začal fungovat až se zřízením Stráže obrany státu v roce 1936. V průběhu 20. let minulého století se několikrát diskutovalo o možných úkolech pohraniční finanční stráže, četnictva a tehdy málo početné státní policie v případě zostření zahraničněpolitické situace, či dokonce v případě vypuknutí válečného konfliktu. Branný zákon z roku 1920 i branné předpisy z roku 1927 pamatovaly na začlenění těchto složek do systému ostrahy státní hranice, ale především u finanční stráže se jednalo stále spíše v rovině teoretické. V roce 1926 dospěly diskuse o možnostech ostrahy státních hranic k návrhu, aby hranice střežilo výhradně četnictvo. Tento návrh byl brán poměrně vážně a na ministerstvu vnitra vznikla dokonce za tímto účelem zvláštní komise. Střežení hranic ozbrojeným sborem ministerstva vnitra velmi vítalo především ministerstvo národní obrany, které by tak získalo v případě ostrahy hranic jen jednoho partnera a ne dva, jako doposud - ministerstvo vnitra a financí. Samo ministerstvo vnitra však pro tento návrh nejevilo velké nadšení a tak nakonec jediný, kdo změnu prosazoval, bylo ministerstvo národní obrany. Proto se podařilo ministerstvu vnitra a financí tento návrh „uklidit pod koberec“. Diskuse ohledně postavení finanční stráže a četnictva a tlak ministerstva národní obrany na změny ale nepolevovaly. Ministerstvo národní obrany vypracovalo plán na součinnost četnictva a armády při ostraze hranic a tento plán byl oboustranně přijat a schválen. Jednalo se o předpis G-IX-3. Podobný plán zaslali vojáci v roce 1926 také na ministerstvo financí. Dočkali se však pouze vyhýbavých nebo sice korektních, ale záporných odpovědí. Tlak na ministerstvo financí vojáci opět zvýšili v roce 1928. Vojáci argumentovali především tím, že na hranicích koná službu vojensky organizovaný, ozbrojený sbor, který v případě nepřátelského útoku bude první napaden, ale pro tento případ není nic připraveno. Neexistoval žádný předpis pro součinnost armády a pohraniční finanční stráže. Ke schválení instrukcí o součinnosti finanční stráže a armády došlo nakonec až v září roku 1931 vydáním předpisu G-XI-6 „Součinnost finanční stráže v ostraze hranic“. Vojáci i tak se svými požadavky u resortních kolegů příliš neuspěli. Jak již bylo zmíněno, změnu k lepšímu přineslo až zřízení Stráže obrany státu v roce 1936.
Do roku 1936 byla tedy organizační opatření spojená s ostrahou státní hranice jen málo účinná a ministerstvo národní obrany proto neustále požadovalo větší zapojení především na samé hranici stojící finanční stráže do systému ostrahy hranic. Ministerstvo financí však přednostně prosazovalo zájmy resortní služby - ochrana celní hranice a k požadavkům ministerstva národní obrany se stavělo více či méně odmítavě. Otázkou součinnosti armády, četnictva a finanční stráže při ochraně státních hranic se zabývala 19. listopadu 1934 Nejvyšší rada obrany státu, která nařídila ustanovit komisi ze zástupců ministerstev financí, vnitra a národní obrany pro řešení této problematiky. Na jaře 1936 navrhovalo ministerstvo národní obrany zřídit jednotný bezpečnostní sbor, který by vznikl úplným sloučením četnictva, finanční stráže a státní policie. Tento poměrně rozumný návrh byl ale ze strany ministerstev vnitra a financí smeten ze stolu především s poukazem na odlišnost výkonu služby a povinností jednotlivých sborů. Ministerstvo vnitra bylo současně pověřeno vypracováním vládního nařízení o součinnosti ozbrojených sborů při ostraze hranic, tedy vládního nařízení o zřízení Stráže obrany státu. Stráž obrany státu (SOS) vznikla na základě Vládního nařízení č. 270/1936 Sb. ze dne 23. října 1936. SOS měla plnit tyto tři základní úkoly: 1. ochrana neporušitelnosti státní hranice a nedotknutelnosti státního území (střežení hranice, spolupráce na vojenské obraně, zpravodajská činnost), 2. spolupůsobení při ochraně veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti, 3. spolupůsobení při provádění úkonů celní správy. Šlo tedy především o okamžité zajištění základní obrany státní hranice a usnadnění nástupu armády.
Stráž obrany státu tvořili příslušníci finanční stráže, četnictva, státní policie a vojenské posily; podle vládního nařízení se však na skladbě tohoto sboru mělo podílet více organizací. V pozdější praxi roku 1938 patřili k příslušníkům SOS i členové Sokola, střeleckých jednot, Rote Wehr, zaměstnanci Československých státních drah, státně spolehliví jednotlivci apod. Význam Stráže obrany státu spočíval především v možnosti čelit nebezpečí v pohraničí státu již v době míru mocenskými prostředky, které jsou okamžitě k dispozici. Po vyhlášení pohotovosti SOS mohly tyto jednotky v průběhu maximálně několika hodin obsadit hranice. K obraně státu byla primárně určena československá branná moc, ale v případě nenadálého přepadení by její reakce mohla přijít pozdě.
Stráž obrany státu byla organizována po praporech. Celkem bylo postaveno 31 praporů SOS (30 praporů v pohraničí a jeden vnitrozemský - prapor SOS Praha, který byl zřízen u Policejního ředitelství v Praze 19.4.1937). Podle původních plánů však mělo být postaveno 38 praporů SOS. Do konce roku 1936 vznikl jen organizační rámec Stráže obrany státu. U určených okresních úřadů došlo ke zřízení velitelství jednotlivých praporů SOS. Tyto okresní úřady byly nadřízeny SOS ve služebních záležitostech, velitelství praporu naproti tomu rozhodovalo ve věcech výcviku, vzdělávání apod. Obecně lze říci, že obvod jednoho praporu SOS tvořilo vedle území sídelního okresu území několika přilehlých politických okresů. V době míru fungovala Stráž obrany státu jen rámcově, podléhala řízení Ministerstva vnitra a stálí příslušníci SOS vykonávali normálně svou rezortní službu. Velitelství jednotlivých praporů metodicky řídila podřízené složky a přijímala pokyny z ministerstva. Byla organizována společná cvičení jednotlivých složek stráže a pořádaly se odborné kurzy pro vybrané příslušníky SOS. Samotný prapor SOS se dále dělil na roty, čety a družstva. Základ jednotlivých družstev tvořily četnické a policejní stanice, nebo oddělení finanční stráže. Družstvo se obvykle skládalo z 12 až 15 mužů a jejich základní výzbrojí byly karabiny vz. 33, nebo pušky vz. 24 a pistole. Na přelomu let 1937 a 1938 začala armáda jednotlivým oddělením finanční stráže a četnickým stanicím přidělovat pro družstva SOS lehké kulomety vz. 26 včetně střeliva a další výstroj a výzbroj (např. ruční granáty) ze svých skladů. K přidělení těžkých kulometů k SOS již nedošlo, i když s nimi někteří SOSáci absolvovali výcvik. Do budoucna se uvažovalo i o přidělení obrněných automobilů.
Na podzim roku 1937 vydalo ministerstvo vnitra souhrnný služební předpis pro Stráž obrany státu pod označením G-XI-2 I. a II. díl s oficiálním názvem „Stráž obrany státu v zajištění státních hranic“. Již před tím ale došlo k vydání několika předpisů doplňujících a rozvíjejících Vládní nařízení č. 270. Jednalo se o „Organizační řád“ SOS vydaný Ministerstvem vnitra 16. listopadu 1936 a o „Zatímní směrnice pro výcvik příslušníků SOS“ vydané 1. března 1937. Oba díly předpisu G-XI-2 byly přísně tajné. Každý výtisk měl svoje evidenční číslo a minimálně jednou ročně měl velitel příslušného praporu SOS zkontrolovat všechny výtisky ve své oblasti. I při ústupu z hranic po Mnichovu se evidovaly všechny výtisky předpisu a veškeré ztráty při ústupu, či při boji s německými teroristy musely být nahlášeny a zdůvodněny. Služební předpis pro Stráž obrany státu G-XI-2 vstoupil oficiálně v platnost 15. února 1938. Tímto aktem pozbyly platnosti dosavadní předpisy pro součinnost četnictva (G-IX-3) a finanční stráže (G-XI-6) v ostraze hranic. Tyto, již neplatné předpisy, byly jako tajné, komisionelně zničeny (spáleny) a to včetně doplňků a korespondence s nimi související. Jak bylo uvedeno, služební předpis SOS se skládal ze dvou dílů. První díl služebního předpisu byl určen pro velitele na nižším stupni velení, kdežto druhý díl byl určen pro ty velitele stráže, kteří stráž řídili z hlediska jejího organizačního vývoje, úrovně výcviku, materiálního vybavení a z hlediska přípravy pohotovosti stráže. Tento díl obdrželi velitelé na všech stupních velení od okresního úřadu - velitelství praporu výš. Ten, kdo měl II. díl, musel obdržet i díl I. V srpnu roku 1938 došlo ještě k vydání „Služebního řádu pro Stráž obrany státu“ a k vydání služebního předpisu G - VII - 10. U všech praporů Stráže obrany státu došlo k vypracování plánů pro boj v pohraničních oblastech státu. Práce na těchto plánech probíhala samozřejmě s vazbou na plány zajištění hranic Československé armády v dané oblasti. V plánech boje SOS byla učena bojová stanoviště, ústupové trasy a také signály pro průchod SOSáků, jak si příslušníci SOS říkali, hlavním obranným postavením československé armády. Průchod hlavním obranným postavením byl pro SOSáky velmi nebezpečný a ohrožení vlastními jednotkami bylo velmi reálné a to především v oblastech, kde došlo k vybudování stálého opevnění. V případě války by byli SOSáci ve dvojím ohni. Zepředu tlačeni k ústupu nepřítelem, zezadu pod palbou vlastních armádních jednotek. Většina velitelů i řadových SOSáků si byla vědoma, že služba v SOS se v případě války prakticky rovná sebeobětování. Počty příslušníků stráže obrany státu se v průběhu doby neustále zvyšovaly. Dobře je to vidět kupříkladu na finanční stráži, která se stala v rámci Stráže obrany státu nejpočetnější složkou. Tvořila důležitou složku SOS, neboť šlo o stráž, která konala službu přímo na hranicích. V roce 1936 sloužilo u finanční stráže přibližně pět a půl tisíce finančníků a uvažovalo se, že jen cca 800 finančníků bude zařazeno k SOS. Se zhoršující se politickou situací bylo k SOS určováno stále více finančníků, takže v květnu 1938 mělo určovací dekret k SOS z celkového počtu asi 8.000 zaměstnanců finanční stráže již 6 037 a v září 1938 dokonce již 6 414 (nebo 6 438, podklady se různí).
Celkem bylo k SOS zařazeno v květnu 1938: V září roku 1938 byly stavy u SOS následující: Od jara roku 1937 byly zahájeny výcvikové kursy příslušníků Stráže obrany státu. Cvičení probíhala i začátkem roku 1938, ale k 18. květnu 1938, z důvodu zhoršující se mezinárodní situace, došlo k jejich přerušení. Cílem cvičení bylo dosažení pokud možno souhry mezi jednotlivými složkami SOS a zopakování potřebných základních návyků ve specifickém způsobu boje SOS. Důležitým mezníkem pro činnost SOS i finanční stráže se stalo vyhlášení mimořádných opatření v květnu 1938, s cílem zvýšit okamžitou obranyschopnost republiky. Dne 20. května ve 22 hodin v noci vláda rozhodla o vyhlášení ostrahy hranic. Bezprostřední podnět poskytly informace našich zpravodajských služeb, o částečném soustředění německých ozbrojených sil u našich hranic. Současně se blížily obecní volby, a zvažovala se tedy i eventualita, že uměle vyvolané incidenty namířené proti čsl. občanům německé národnosti by mohly být využity jako záminka pro německou ozbrojenou intervenci. Hlavní štáb armády nařídil ostrahu hranic ve 22 hodin heslem „Zborov“. Jako první vyrazila na hranice družstva SOS, která byla aktivována až samotným rozkazem k zaujetí ostrahy hranic. První družstva, většinou se základním kádrem z oddělení finanční stráže a s vojenskými posilami, dosáhla svá bojová stanoviště krátce po půlnoci 21. května. Poslední družstva pozorovacího sledu zaujala svá postavení nad ránem 21. května a po rozednění zaujímala obranné postavení družstva sledu odporu z vnitrozemí. Během dopoledne zaujala obranné postavení v pohraničí republiky celá sestava Stráže obrany státu. V následujících dnech družstva SOS zdokonalovala svá obranná stanoviště, zřizovala zátarasy a samozřejmě prováděla hlídkovou činnost. Květnová mimořádná opatření, jejich rozsah, ráznost a důslednost byla velkým překvapením pro Němce z našeho pohraničí. Květnová ostraha hranic však ukázala také nedostatky a slabiny, které bylo nutno řešit. Docházelo k případům, že mladí příslušníci finanční stráže přijatí v květnu do sboru a zároveň zařazeni do SOS, nastupovali 21. května na hranice beze zbraně, protože pušky jim nebyly ještě přiděleny (např. jen u praporu SOS Rychnov nad Kněžnou se jednalo o 65 mužů). U některých praporů SOS byl nedostatek lehkých kulometů, na mnoha místech chyběly vojenské ocelové přilby, nedostávalo se ručních granátů a dalších součástí především polní ústroje. Většinu těchto problémů nakonec řešila armáda poskytnutím potřebného materiálu ze svých skladů. Kupříkladu 24. května 1938 rozhodlo Ministerstvo národní obrany předat jednotlivým praporům SOS ze svých skladů některé nedostatkové součásti polní ústroje. Jednalo se o jeden pár bot, jídelní misku s povlakem, polní láhev, stanový dílec, přikrývku, tlumok, ustrojovací řemen a dva plášťové řemínky. Jen prapor SOS Liberec převzal 763 těchto souprav. Na základě zkušeností z květnových mimořádných opatření, hodnotili velitelé praporů SOS většinou nejlépe chování četnictva, příslušníkům finanční stráže bylo většinou, ve srovnání s četníky, vytýkáno méně vojenské vystupování. Na druhou stranu byla kladně hodnocena jejich velká obětavost. Hodnocení policistů zařazených v SOS vyznělo značně rozpačitě.
Ke zrušení ostrahy hranic došlo až 8. června 1938, kdy byly domů propuštěny vojenské posily. Ostatní rezortní příslušníci SOS, tedy i příslušníci finanční stráže, zůstali však stále v pohotovosti na svých stanovištích, a to až do osudného září 1938. Neustálá pohotovost, psychologický teror i otevřené násilí ze strany Němců SOSáky značně vyčerpávaly. Z těchto důvodů finanční stráž přestala téměř vykonávat svoji rezortní službu. V létě roku 1938 se tak začala projevovat velká zátěž, kladená především na četníky a finančníky sloužící v SOS. Stále více se museli věnovat svým povinnostem v rámci Stráže obrany státu, čímž trpěla jejich resortní služba a docházelo tak k třenicím mezi ministerstvem národní obrany na jedné a ministerstvy vnitra a financí na straně druhé. V létě roku 1938 museli proto posílit četnické stanice v pohraničí četníci z vnitrozemí. U finanční stráže byla situace složitější, ale na jaře roku 1938 u ní došlo k velkému zvýšení stavů a v létě 1938 ministerstvo národní obrany povolilo uspořádat sestavu pozorovacího sledu SOS tak, aby nastala změna stanovišť a hranice státu byla souvisleji střežena. Nová sestava pozorovacího sledu a upravený způsob výkonu služby měl hlavně za cíl hustější uzavření a kontrolu hranic do hloubky. V rozkaze ale ministerstvo národní obrany výrazně upozornilo na skutečnost, že nařízenými úpravami se nic nemění v připraveném plánu boje jednotek SOS v pohraničí. V případě nového vyhlášení pohotovosti SOS měla družstva pozorovacího sledu i sledu odporu opět zaujmout svoje původně plánovaná bojová stanoviště. Rozkazem nařízená změna sestavy byla totiž pouze přechodná a byla přizpůsobena aktuálnímu stavu situace, kdy nebyla vyhlášena bojová pohotovost. Veškeré podrobnosti provedli na základě rozkazu jednotliví velitelé praporů SOS. Koncem léta 1938 se situace na hranicích nadále přiostřovala. Narůstající teror ze strany německé menšiny a hromadné pašování zbraní z Německa nevěstily nic dobrého. Armáda začala na přelomu srpna a září skrytě povolávat do zbraně čím dál větší počet záložníků, počátkem září se začal zvětšovat i počet aktivovaných SOSáků. Vše nasvědčovalo tomu, že v brzké době dojde na našich hranicích s Německem k ozbrojenému střetu. Přiblížil se podzim roku 1938 a s ním i velká zkouška pro všechny SOSáky. Dne 12. září 1938 promluvil Adolf Hitler na sjezdu SdP v Norimberku. Tento projev byl signálem pro vypuknutí povstání českých Němců. Není v možnostech tohoto článku podrobně popisovat všechny boje SOSáků za naši vlast. První mrtví v řadách SOS však byli již 13. září 1938. Názvy jako Habespirk (Habartov), Gossengrün (Krajková), Schwaderbach (Bublava) hovoří samy za sebe. A události se valily dál - Cheb, opět Gossengrün, Varnsdorf, Šluknov, Vidnava a další místa. Proti československé Stráži obraně státu, podporované na mnoha místech armádou s motorizovanými jednotkami, nestáli jen vzbouření čeští Němci, ale i jednotky SS a SA, které bezostyšně operovaly na našem území. V sobotu 17. září se oficiálně zformovala teroristická organizace českých Němců tzv. Sudetoněmecký freikorps. Jeho teroristické činy na sebe nenechaly dlouho čekat. Krev obránců republiky tak tekla na dalších místech, připomeňme si Habartice, Pomezní boudy, Petříkovice a tak dále. Další nápor na jednotky SOS proběhl 22. září 1938, kdy
se znovu v nejvyšší míře rozhořelo povstání českých Němců
v našem pohraničí a teroristé z tzv. Sudetoněmeckého
freikorpsu ve velkém měřítku útočili na postavení SOS. Vzpomeňme
na místa jako Cetviny, Boží Dar, Vejprty, Ústí nad Labem a Střekov,
Hrádek nad Nisou, Habartice. Zcela nepřehledná byla situace na Ašsku a
Chebsku. Mnohá místa byla pro republika ztracena již v tento den a
československá státní moc se sem vrátila až v květnu 1945.
V Pomezí nad Ohří se dokonce českoslovenští vojáci a SOSáci
střetli v přímém boji s říšskoněmeckými četníky a s příslušníky
jednotky SS „Totenkopf“, kteří bez zábran bojovali na našem území!
U osady Libá u Františkových Lázní došlo dokonce na střelbu
od německé hranice protitankovými kanóny na naše tanky. Podobná
situace byla i ve Šluknovském výběžku. Henleinovcům s podařilo
obsadit celý Varnsdorf, zajmout kompletní četnický pohotovostní oddíl
a několik družstev SOS. Večer 22. září 1938 byl v rukou
Henleinovců celý šluknovský výběžek. Liberecký prapor SOS zde
ztratil 307 mužů - 129 finančníků, 21 četníků a 157 vojenských
posil. Časně ráno 23. září byly podniknuty ve šluknovském výběžku odvetné akce. Proti povstalcům, podporovaným jednotkami SS a SA, nastoupili příslušníci III. praporu pěšího pluku 42 a I. praporu pěšího pluku 47 s podporou tanků a obrněných vozidel. Vzhledem k vyhlášení všeobecné mobilizace ve 22.30 hodin večer se již armáda stáhla na hlavní obranné postavení a dne 24. září 1938 se proto henleinovci opět zmocnili celého výběžku. Kruté boje probíhaly také v javornickém a osoblažském výběžku. Zde došlo asi k nejzrůdnější akci německých teroristů, když v Liptáni při přepadení četnické stanice bylo zavražděno šest SOSáků - čtyři finančníci a dva četníci. Již zajaté a odzbrojené SOSáky Němci na stanici palbou ze samopalů brutálně postříleli a asi pro jistotu ještě šavlemi dobili. Dne 23. září ve večerních hodinách byla vyhlášena všeobecná mobilisace československé branné moci. Situace v pohraničí se poněkud uklidnila. I nadále však na desítkách míst pokračovaly srážky mezi našimi SOSáky a německými teroristy. Takový nápor, jako zažily československé ozbrojené složky 13. či 22. září se již ale neopakoval. Pro zajištění klidu a pořádku v pohraničí došlo od 13. září postupně k vyhlášení stanného práva pro zločin vzbouření nad 22 pohraničními okresy.
Pak přišla hanebná mnichovská dohoda a Československo muselo vydat své pohraničí do rukou Němců. Příslušníci Stráže obrany státu odcházeli jako poslední, často již za příchodu Němců. Služba SOSáků se pomalu vracela do klidných kolejí strážní služby na nových, vnucených, hranicích, i když teroristické útoky ze strany Němců úplně neustaly — nejznámějším případem je asi Český Krumlov či Moravská Chrastová. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi byl vývoj jiný, než v historických zemích. Ani v květnu, ani v září 1938 zde nedošlo k vážnějším incidentům. Vlna teroristických přepadů a pohraničních šarvátek začala na polských a hlavně maďarských hranicích až s odstupováním území těmto dvou státům. V sobotu 2. října započalo i předávání území Těšínska Polákům. O měsíc později, 2. listopadu 1938 došlo ke stanovení „nových hranic“ mezi Československem a Maďarskem tzv. Vídeňskou arbitráží, na základě čehož přišla naše republika o jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi. V průběhu listopadu tak na tomto území probíhaly boje mezi československou brannou mocí a Stráží obrany státu na straně jedné a maďarskou armádou (Honvédem) a teroristickými bojůvkami (Szabadczapatok - obdoba tzv. Sudetoněmeckého freikorpsu). Maďaři se snažili pro sebe získat větší část území, než které jim připadlo na základě arbitrážní dohody. Maďarům se však žádného většího úspěchu dosáhnout nepodařilo. Českoslovenští vojáci a SOSáci vystupovali proti Maďarům velmi horlivě a razantně, chtěli si tak odčinit i smutek a zklamání z „Mnichova“. Na Slovensko a Podkarpatskou Rus byly také včas převedeny jednotky z Čech a Moravy, které měli již své zkušenosti ze zářijových bojů. To byl další důvod neúspěšného snažení Maďarů. K dalším bojovým vystoupením na východě státu došlo na přelomu prosince a ledna 1939. Největší boj se odehrál v pátek 6. ledna v Rosvigově, na předměstí Mukačeva. Bojové akce pokračovaly, s různou intenzitou, vlastně až do rozbití státu v 15. března 1939. Dne 14. března 1939 vypuklo na Podkarpatské Rusi povstání místních nacionalistů tzv. Sičovců, kteří chtěli, po vzoru Slovenska, vyhlásit samostatný stát. Ústup československé armády a jednotek SOS z nejvýchodnější země, teď již bývalého Československa, provázely šarvátky jak se Sičovci, tak hlavně tvrdé boje s dotírajícími Maďary. Čechoslováci ustupovali z Podkarpatské Rusi třemi směry, jednak na Slovensko, jednak do Rumunska a také do Polska. Poslední jednotky armády a SOS se probojovaly do Rumunska až 18. března 1939, tedy tři dny po zániku svého státu. Přesto, že oficiálně byla republika v mírovém stavu se všemi svými sousedy, padlo v bojích s Německem, Polskem a Maďarskem minimálně 171 příslušníků československé branné moci a SOS a 404 jich bylo raněno. Tato čísla však jsou ale neúplná. Zatím nejúplnější soupis padlých SOSáků uveřejnil ve svém článku „O hranice se nejedná, o hranice se střílí“ Vladimír Pohorský. Článek byl otištěn ve sborníku „Hraničáři pod Luží ´38“ - viz seznam doporučené literatury. Tento soupis padlých byl sestaven po detailním studiu relevantních archivních materiálů a literatury. Bohužel, tento soupis se stále ještě rozšiřuje o další jména. V Čechách a na Moravě přešlo velení jednotek Stráže obrany státu 3. října 1938 zpět pod pravomoc ministerstva vnitra a i když armáda později několikrát žádala o znovupodřízení SOS, již k tomu nikdy nedošlo. Výnosem ministerstva vnitra ze dne 24. listopadu 1938 byla ke dni 26. listopadu 1938 na území Čech a Moravy zrušena pohotovost Stráže obrany státu. Tímto dnem se vrátili příslušníci četnictva, policie a finanční stráže ke své resortní službě a vojenské posily ke svým útvarům. Vojáci v záloze, pokud vůbec ještě u SOS sloužili, byli propuštěni do civilu. Veškerá služba SOS v Čechách a na Moravě byla ukončena. Oficiálně byla Stráž obrany státu zrušena až nařízením protektorátní vlády č.3 ze dne 21. prosince 1939. Na Slovensku fungovala organizace SOS ještě nějaký čas po vzniku Slovenského státu. Po roce 1945 se krátce uvažovalo o opětovné aktivaci SOS, ale nakonec k tomu nedošlo. Z morální stránky je symbol ochránců našich hranic a tedy i suverenity naší Československé republiky velmi významný, i když dnes bohužel hodně opomíjený. Tvrzení, že jsme se v roce 1938 vzdali bez jediného výstřelu je lživé. Odhodlání, s jakým příslušníci finanční stráže, četnictva, policie a armády stáli na hranicích státu v řadách Stráže obrany státu v době ohrožení vlasti, zaslouží velké uznání. Kolikrát se jejich stejnokroj zbarvil krví svého nositele, který přinesl oběť, a mnohdy tu nejvyšší, aby chránil svoji zem.
Stráž obrany státu, v rámci stanovených možností, úspěšně chránila státní hranice proti německým, maďarským a polským teroristům. Na oběti našich předků nesmíme zapomínat. S názvem „Stráž obrany státu“ se lze setkat také v poněkud jiných souvislostech. V letech 2. světové války se takto jmenovala jedna odbojová skupina působící v severovýchodních Čechách. Naopak, zcela degradující odkaz jednotek Stráže obrany státu je skutečnost, že se takto jmenuje jakási odnož Národní strany. Autor: Jaroslav Beneš - mbbb Přehled praporů SOS, jejich velitelů a početních stavů
Dle této zákonné normy se na skladbě Stráže obrany státu mělo podílet více organizací, fakticky však tento ozbrojený sbor tvořili příslušníci finanční stráže, četnictva, státní policie a vojenské posily. Pro SOS byly stanoveny tři základní úkoly:
Příslušníci Stráže obrany státu nosili své resortní stejnokroje a nelišili se od svých kolegů, kteří v SOS zařazeni nebyli. Jelikož však vyvstala potřeba její příslušníky viditelně odlišit, byl obsažen již ve zmiňovaném vládním nařízení podklad pro zavedení zvláštních odznaků SOS. Dle tohoto vládního nařízení bylo pověřeno Ministerstvo vnitra koordinací úkolu, jak mají být příslušníci SOS označeni. Důvodem zvláštního označení „sosáků“, jak si sami příslušníci stráže říkali, bylo nejen odlišení se od resortních kolegů, ale i to, že v článku 42 služebního předpisu SOS G-XI-2, 1. díl, je stanoveno, že služební stejnokroj příslušníků stráže obrany státu bude v případě pohotovosti opatřen odznakem stráže. Odznak měl patřit k individuální ústroji příslušníků stráže. Na poradě nejvyššího velení SOS 13. května 1937 byl mimo jiné předložen členům nejvyššího velitelství nákres odznaků SOS, které opatřilo oddělení 14 Ministerstva vnitra u firmy Karnet & Kyselý. Firma Karnet & Kyselý (rytectví a továrna na odznaky, Praha-Žižkov, Husova třída 46) byla solidní a velmi dobře zavedená firma ve svém oboru. Na poradě byly představeny dva návrhy. Návrh A, který se až na detaily podobal definitivně schválené verzi, a návrh B, jenž nakonec realizován nebyl.
K návrhu obou variant odznaků se po odborné heraldické stránce vyjádřil 19. května 1937 Archiv ministerstva vnitra. Archiv se nepřiklonil ani k jedné variantě, ale poukázal na heraldické nedostatky obou návrhů v malém státním znaku v kresbě lva a vrátil oba návrhy k přepracování firmě Karnet & Kyselý. V průběhu května roku 1937 došlo patrně i k rozhodnutí rozpracovávat nadále jen variantu A, neboť v dalších písemnostech o odznaku SOS se již o variantě B nehovoří. Na základě čeho však byla varianta B definitivně zamítnuta zatím není známo. Dne 4. června 1937 předložila firma Karnet & Kyselý ministerstvu vnitra konkrétnější nabídku na výrobu odznaků SOS. Bylo zvažována provedení z různých materiálů s různými způsoby připevňování. Předpokládalo se totiž, že mužstvo a velitelé SOS budou mít odznaky z různých materiálů, aby se odlišila jejich funkce ve stráži. Uvažovala se také možnost přidělovat jednotlivé druhy odznaků podle hodnosti v té které složce SOS, ale od této možnosti bylo poměrně záhy ustoupeno. V témže měsíci předložila firma Karnet & Kyselý upravený návrh A, nyní označovaný jako A2. K návrhu tohoto odznaku již neměl Archiv ministerstva vnitra žádných připomínek, naopak zhodnotil návrh velice kladně „z estetického hlediska je vyřešen návrh velmi působivě a přiléhavě“. Popis tohoto odznaku Stráže obrany státu je následující: Uprostřed kruhu, poněkud však excentricky k hlavě odznaku, je umístěn v renesančním štítě malý státní znak, jehož štít zabírá větší část čepele meče a rukojeti čakanu, položených křížem přes sebe v úhlopříčkách renesančního štítu. Mezi rukojetí meče a čakanem jsou umístěny tři stylizované lipové lístky, z nichž oba postranní zakrývají dolní část prostředního lístku. V kruhu, ale v obráceném směru, než je zvykem, tj. zprava doleva je legenda: »Stráž obrany státu«.
Dne 17. listopadu 1937 zaslalo Ministerstvo vnitra na Ministerstvo národní obrany a Ministerstvo financí obsáhlou zprávu s podrobným popisem odznaku SOS, včetně návrhů jeho hodnostního rozlišení. Zpráva dále popisovala způsob zdravení jednotlivých příslušníků SOS a informovala o možnostech objednání odznaků. Návrh předpokládal pro mužstvo a velitele družstev SOS vyrábět odznaky z bronzu, pro velitele družstev opatřené barevnou látkovou podložkou, jež by mírně přečnívala přes okraje odznaku. Odznaky velitelů čet byly zamýšleny bronzové s alpakovým malým státním znakem, odznaky velitelů rot pak měly být z alpaky celé. Celoalpakové byly předpokládány i odznaky velitelů praporů, navíc však s pozlaceným malým státním znakem. Ke všem těmto variantám vyrobila firma Karnet & Kyselý vzorky. Ceny odznaků vycházely z již zmíněné červnové nabídky firmy Karnet & Kyselý. Při objednávce 10 000 ks odznaků stál odznak pro mužstvo s jednoduchým připevňovacím zařízením 2,80 Kč/kus, tentýž odznak s nákladnějším upevňovacím zařízením (např. šroubek s matičkou) by byl na kuse asi o 40 hal dražší. Za odznak bronzový s alpakovým štítkem požadovala firma 3,40 Kč/kus, při nákladnějším způsobu upevňování na oděv (šroubkem) 3,80 Kč/kus. Za celoalpakový odznak, silně postříbřený se „šroubkem“ požadovala firma 9 Kč. Cena odznaku s pozlaceným státním znakem nebyla ještě stanovena a měla být dodána dodatečně. Poslední dva uvedené odznaky měly mít tloušťku 1,8 mm, na rozdíl od předchozích druhů, které měly být raženy z bronzu v síle 1 mm. Každý odznak měl být opatřen číslem, které by se též vepsalo do určovacího dekretu příslušníka Stráže obrany státu. Číslo mělo být vyraženo na rubu odznaku v místech slova „obrany“. Jako nejvhodnější způsob nošení se Ministerstvu vnitra zdálo, nosit odznak na jeho koženém závěsu na levé straně stejnokroje (prsou). Na závěr zprávy o aktuálním stavu příprav zavedení odznaku SOS vyzývalo Ministerstvo vnitra obě další zainteresovaná ministerstva, aby se k předloženým návrhům vyjádřila co nejdříve, neboť věc byla považována za velmi naléhavou a odznaky měly být opatřeny ještě v roce 1937. I přes naléhavou výzvu Ministerstva vnitra se zdá, že celá věc poněkud usnula. Vyjádření Ministerstva národní obrany přišlo až počátkem března 1938 a vyjádření Ministerstva financí dorazilo dokonce až v květnu. Obě ministerstva s návrhem prakticky souhlasila. Každé ministerstvo se zavázalo zaplatit odznaky pro svou resortní složku SOS. Ministerstvo vnitra mělo tedy uhradit cenu za odznaky pro policisty a četníky v SOS, Ministerstvo financí pro finanční stráž a Ministerstvo národní obrany pro vojenské posily. Počátkem léta 1938 bylo rozhodnuto, že budou zavedeny odznaky s jehlicí, tak jak to ve své odpovědi navrhovalo Ministerstvo financí. Důvod byl prostý. Na pláštích nejsou náprsní kapsy s knoflíky a zavěšení odznaku na původně předpokládaném koženém závěsu by tedy nebylo možné. Podrobné předpisy o nošení odznaku měly být vydány později, prozatímně bylo rozhodnuto nosit odznak za pohotovosti SOS a při výcviku. V této době se předpokládala potřeba asi 7 tisíc kusů odznaků pro četnictvo, 4 tisíc pro policii, 7 tisíc pro finanční stráž a 13 tisíc odznaků pro vojsko. Souhlas k objednávce odznaků dal presidiální šéf ministerstva vnitra přednostovi oddělení 14 dne 10. června 1938. Ještě několik týdnů poté se však vyjasňovalo, kolik odznaků jednotlivých druhů bude vůbec objednáno, takže definitivní objednávka byla zadána firmě Karnet & Kyselý výnosem ministerstva vnitra ze dne 26.8.1938. Byly objednány následující počty odznaků:
Dalším výnosem ministerstva vnitra ze dne 27. září 1938 byla firmě poskytnuta záloha na materiál ve výši 35 000 Kč. Zaváděcí předpis na odznak již patrně nebyl kvůli mnichovským událostem vydán. Zachoval se jen jeho koncept, kde se podrobně popisuje vzhled odznaku a jeho druhy, význam odznaku, práva a povinnosti příslušníků SOS odznakem opatřených a podmínky, kdy je možno odznak nosit. Dále je zde uvedeno, jakým způsobem budou odznaky s průkazkami udělovány, a jak bude probíhat jejich evidence. Návrh obsahoval i vzor průkazky. Krátce po neblahých mnichovských událostech byla objednávka výroby odznaků u firmy Karnet & Kyselý stornována a to výnosem ministerstva vnitra ze dne 4. října 1938. Telefonicky bylo u firmy zjištěno, že kromě 1000 ks odznaků, které byly již 3. října 1938 předány na oddělení 14b Ministerstva vnitra, je hotových dalších 1000 ks a těsně před dokončením je ještě 3685 kusů odznaků. Celkem tedy mělo být vyrobeno celkem 5685 kusů odznaků. V další korespondenci se však objevuje číslo 5420 vyrobených kusů, které je patrně přesnější. Všechny vyrobené odznaky byly v provedení pro mužstvo, tedy bronzové. Firma byla současně se stornováním výroby požádána, aby předložila účet za dodané odznaky a podala návrh na úpravu nároků vyplývajících ze zadávacího dopisu. Další osudy vyrobených odznaků nejsou příliš jasné. V listopadu 1938 se vážně uvažovalo o rozeslání odznaků jednotlivým praporům SOS. Odznaky měly být rozeslány na vlastní náklady přímo firmou Karnet & Kyselý. Bylo již přesně určeno, kolik který prapor SOS odznaků obdrží. K vydodání odznaků z výrobní továrny však vůbec nedošlo, neboť v prosinci 1938 je 1000 ks odznaků stále uloženo na Ministerstvu vnitra a zbývajících 4420 kusů u výrobce. Poslední známý dokument, který se týká odznaku SOS, je datován 14. prosince 1938. Ministerstvo vnitra v tento den vyzvalo firmu Karnet & Kyselý, aby u ní uložené odznaky odeslalo na Zemský úřad v Praze. Samo Ministerstvo vnitra pak na zemský úřad napsalo, že jim předá i svých 1000 ks odznaků. Odznaky měly být na Zemském úřadě v Praze uloženy až do dalšího rozhodnutí. V současné době není tedy znám další osud vyrobených odznaků. Doufejme, že se v budoucnu se objeví další materiály, které odhalí zatím skrytá místa tohoto velmi zajímavého odznaku. Autor: Jaroslav Beneš - mbbb
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
cetnictvo.cz |
Jiří Šotlík |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
